.:prvních čtvrnáct dní:.

Po čtyřech dnech mě a mou šikovnou maminku pustili z porodnice v Podolí a táta si nás odvezl domů. Pravda, moc času jsme mu na zkulturnění bytu po oslavě mého narození s bratranci nedali, ale zvládl to. Mohl si ale načíst na webu, že v ten den je maratonský běh starou Prahou a celý starý břeh Vltavy byl uzavřen, takže ač vyrazil s půlhodinovým fórem, tak dorazil do porodnice o půl hodiny později. Snad to bylo naposledy, co byl nedochvilný. Na to já jsem ras. Mlíčko co tři hodiny a nedej bože, když není. Tak si umím asertivně o něj říct. Jinak naše ale zatím moc necvičím a spokojeně nabírám síly a zpevňuji hlasivky. Na YouTube se můžete na mě mrknout v pohybu.

Dost jsem se těšil na bráchu. Máma mi o něm v porodnici vyprávěla a prý je to kámoš na celý život. Jo, když jsem ho viděl, tak by to mohlo být. Má ze mně opatrný respekt a i když mě párkrát už pohladil po noze a čelíčku, tak raději sleduje z dálky co se se mnou děje. Zatím mám vypozorováno, že mým pláčem jej stopro zaženu pryč. Snad si zvykne. To já zvukoplachý nejsem vůbec a v téhle hlasité rodině mi bude fajn. Už jsem byl taky poprvé venku i s bráchou a hezky jsem si to prospal. Brácha si zase užil řízení kočárku a vždycky když byla na cestě nějaká kaluž, musel zkontrolovat, zda kolečka tou kaluží projela.